ROMÁNSKÝ SLOH
Pod pojem románského slohu shrnujeme umění, které se rozvíjelo v Evropě zhruba v 11. a ve 12. století.
Souvisí s nerovnoměrným vývojem feudalismu a feudální rozdrobeností, že časové vymezení románského slohu se v jednotlivých evropských zemích liší a že i charakter románského umění se v různých oblastech značně mění.
Na rozdíl od jiných slohů (gotický, renesanční, barokní) se románský sloh nezrodil na jednom místě, nýbrž přibližně ve stejné době v různých zemích, které patřili římské říši.
Protože pozdě římské umění nebylo ve všech částech říše na stejné vývojové úrovni, liší se i románské umění podle jednotlivých oblastí.
Románské umění sloužilo především římské církvi k propagaci náboženské ideologie, jež zároveň upevňovala feudální zřízení. Existovalo sice také umění světského charakteru, ale sakrální umění mělo, zvláště z počátku, vedoucí postavení.
Církev nebyla jen hlavním objednavatelem a odběratelem románského umění, ale i jeho výrobcem. Klášterní hutě stavěly a zdobily kostely, v klášterních a kapitulních skriptoriích se psaly a iluminovaly rukopisné knihy.
Hlavními druhy románské monumentální architektury jsou kostel a klášter v sakrálním stavitelství a hrad, městský palác, měšťanský dům a kamenný most v stavitelství světském.
Kostel
Vedoucím druhem sakrální architektury byl kostel, který k sobě vázal i románské sochařství, malířství a umělecké řemeslo.
Kamenickou výzdobu průčelí, portálů, ostění, sloupů a hlavic, bronzová vrata, nástěnné malby, malby na skle, liturgické knihy, mešní inventář, výzdobu oltáře, deskové obrazy, paramenta, mešní roucha.
Typy románských kostelů dělíme na podélné (jednolodí s apsidou, eventuelně s věží, bazilika, stejnolodí neboli síň) a centrální (rotundy, pětikupolový chrám, půdorys oktogonu, čtverce nebo řeckého kříže).
Románská bazilika
Nejrozšířenějším typem chrámu se stala bazilika, která převzala z karolínského období půdorys latinského kříže s příčnou lodí (transeptem) a chórem (kněžištěm) s půlkruhovou apsidou, někde přistupoval k závěru ještě ochoz s věncem paprskovitě rozložených kaplí.
Proti dřívější době byl zvětšen chór (rostoucí počet kněžstva) a rozmnožen počet apsid (u boční lodi a ramen příčné lodi).
Západní průčelí někdy svíraly dvě věže, další věž se vypínala nad křížením lodi hlavní a příčné.
Hlavní loď byla zprvu kryta dřevěným stropem, boční lodi byly klenuty. Proto se hlavní zájem románských architektů soustředil na zaklenutí lodi hlavní, jímž byl vnitřní prostor umělecky dotvořen a zároveň stavba zabezpečena před požárem.
Klenba křížová
Ze tří klenebních možností (kupole, valená klenba podélná nebo příčná, křížová klenba) byla nejvýhodnější klenba křížová, protože sváděla tlak do čtyř hlavních bodů a dovolovala odlehčení zdiva.
Velký tlak kleneb vyžadoval tlusté zdi, které dávají románské architektuře charakteristické rysy hmotnosti, masivnosti, blokovitosti a převládající horizontálnosti.
Tyto rysy ještě podtrhuje spíše šířkový než výškový vývin stavby, mohutnost stavebních článků (těžký pilíř, hmotné arkády) a malá střílnovitá okna.
Přínosem románské baziliky je pevný a jasný geometrický řád, který vymezuje proporce stavby a jehož základ tvoří vázaný půdorys (měřítkem je čtverec křížení; na jedno klenební pole lodi hlavní připadají dvě pole lodi vedlejší; výška lodi hlavní se rovná její dvojnásobné šířce)
Románská bazilika také vypracovala nový systém členění stěn hlavní lodi do výšky (arkády, tribuny, triforium, okna).
Aditivnost
Románská bazilika vzniká adicí, skládáním jednotlivých prvků v co největší, nejsložitější a nejbohatší soubor, aniž by tyto prvky ztratily svou osobitou platnost. Lze v tom spatřovat jistou analogii k feudálnímu zřízení, založenému na složitě odstupňovaném poměru osobní závislosti, nadřazenosti a podřízenosti, v němž si však různí držitelé moci uhájili své individuální postavení.
Snaha po rozmanitosti se projevils v samotném způsobu zdění. Románská architektura, užívající jako stavební prvek kámen (vápenec ve Francii, mramor v Itálii, pískovec v Německu, opuka v Čechách) nebo cihlu (v Itálii, Francii, Německu a Anglii), zdi neomítala jako architektura římská, ale nechávala působit režné zdivo.
Při tom se zvláště uplatnilo kvádříkové zdivo (složené z pečlivě přitesávaných pravidelných kvádříků spojených maltou a vyspárovaných)
