Gotická architektura, první původní a svébytný sloh od zániku antiky; svou podstatou, obsahem i formou antické architektuře přímo protikladný.

Vznikla v 2. třetině 12. stol. v severní Francii, odkud se v 2. polovině století rozšířila do ostatních oblastí země a do Anglie. Ve 13. stol. si pak začala podmaňovat celou západní, severní a střední Evropu.

Saint-Denis

Opatský chrám kláštera v Saint-Denis je první sakrální stavbou, na níž bylo důsledně užito lomeného oblouku, žebrové křížové klenby a opěrného systému.

Stavba měla i řadu románských přežitků, např. masivní zdi, hmotné články, abstraktní dekorace hlavic. (Z původní stavby se zachovalo západní průčelí s dvěma klenebními poli lodi, chórové kaple a krypta.)

Slavnostního vysvěcení chrámu 11. června 1144 se zúčastnil král Ludvík VII. s královnou a církevními hodnostáři (arcibiskupové, biskupové, opati), kteří se po návratu do svých sídel staly propagátory nového slohu.

Rané katedrály

Z raně gotických katedrál 12. stol. (např. v Sens, Noyonu, Senlis) patří k nejvýznamnějším katedrála v Laonu, jež ovlivnila gotickou architekturu v Anglii i Německu.

A proslulá Notre-Dame v Paříži, jež podnes tvoří charakteristický symbol hlavního města Francie.

Vývoj katedrály

Jestliže v katedrálách 12. stol. přežívaly některé románské rysy (horizontálnost, zdůrazněná čtyřdílným členěním zdí hlavní lodi na arkády, tribuny, triforium, okna; masivní sloupy místo svazkových pilířů; šestidílná klenba aj.).

Francouzské katedrály 13. stol. z období klasické gotiky uskutečnily do důsledku umělecké záměry slohu (trojdílné členění hlavní lodi bez tribun; svazkové přípory na pilířích volně tryskají ke klenbě; okna zabrala plochu mezi pilíři a dostala složitou kružbu; křížová žebrová klenba aj.)

Klasické katedrály

Umělecké dokonalosti dosáhl gotický sloh ve třech katedrálách:

v Remeši (korunovační chrám francouzských králů, plán Jean d'Orbais)

v Amiens (architekt Robert de Luzarches)

a v Beauvais (vysoká klenba se zřítila a byla nahrazena nižší)

V nich vyvrcholilo gotické úsilí o sjednocení prostoru, odhmotnění, vyvinutí stavby do výšky a délky (katedrála v Amiens je dlouhá 145 m). 

Předstupněm k nim byla katedrála v Chartres (průčelí s věžemi ze 12. stol.)

Nejušlechtilejším dílem klasické gotiky je patrová palácovitá kaple krále Ludvíka Svatého Sainte-Chapelle v Paříži. 

Horní kaple se redukcí zdiva na tenké pilíře proměnila ve skleník, v němž světlo procházející barevnými okny vytváří mystickou atmosféru.

Místní školy

Ze severní Francie pronikla gotická architektura do ostatních krajů, kde nabývala zvláštních místních forem.

Vedle školy normandské (katedrála v Rouen), champagneské (katedrála v Troyes) a jihofrancouzské (jednolodní katedrála v Albi) získala zvláštní význam škola burgundská.

Která prostřednictvím cisterciáckých hutí šířila v redukované podobě gotickou architekturu do ostatní Evropy (prostota a strohost řádové stavby, oproštěné od dekorace, s rovně zakončeným chórem bez vnějšího opěrného systému).

Světská architektura

Gotické hrady spojovaly potřeby reprezentace a pohodlného bydlení se zvýšenými nároky na opevnění, středem byl masivní válcový donjon (např. Chateau-Gaillard, královský hrad Louvre v Paříži).

Také města si stavěla pevná opevnění (Carcassonne) a od 13. stol. zde vyrůstaly výstavné radnice a měšťanské domy.

Pevností se stal někdy i klášter (Mont-Saint-Michel v Bretani, jedna z nejkrásnějších staveb klasické gotiky) nebo papežský palác v Avignonu (14. stol.).

Koncem 13. stol. se uzavřelo velké období francouzských katedrál, z nichž mnohé zůstaly nedokončené (hospodářské vyčerpání měst, změna životního názoru). Měšťané se raději věnovali výstavbě farních kostelů, radnic, cechovních a měšťanských domů.

V církevní architektuře vládl poklasický lineární sloh (krajní odhmotnění, zdůraznění výšky a hloubky prostoru; přípory jako proud ostrých linií tryskajících bez přerušení vzhůru), jenž vyústil do formalismu (forma se stala samoúčelnou)

Pozoruhodná je světská architektura 13. stol. (král Karel V. dobudoval Louvre a postavil Bastilu v Paříži).

Pozdní gotika

Pozdně gotický sloh 15. stol. představuje dialektický protiklad klasické gotiky, protože neguje některé její hlavní znaky a dokonce i funkci jejích konstruktivních prostředků.

- Místo lomeného oblouku se začal užívat stlačený oblouk kýlový nebo oslí hřbet.

- Žebrovou klenbu křížovou vystřídaly klenby síťové, hvězdové a vějířové.

- Opěrný systém přestal být konstruktivní uměleckou nezbytností a proměnil se v dekoraci.

Jak pozdní gotika dokázala převrátit původní tektonický smysl konstruktivního článku v pravý opak, ukazují tzv. visuté svorníky nebo přesekávaná žebra.

V sakrální architektuře zmizel vertikalismus a snaha vytvořit imaginární mystické prostředí, ale vystupňoval se dynamismus, tendence k odhmotnění a prostorovému sjednocení ( odklon od bazilik k síňovému typu) a všude a na všem se začal uplatňovat dekorativismus (záliba v bohaté zdobnosti).

Dekorativismus

Dekorativní fantazie architektů, kameníků, kovolijců a řezbářů se projevila na vnějšku (plaménkové motivy v kružbách oken nebo v arkádách, geometrická nebo naturalistická výzdoba zdí) i vnitřku chrámu (oltáře, kazatelny, křtitelnice, lavice); hruškové gotické žebro se změnilo v naturalistickou větev se suky.

Ideálem pozdně gotické architektury bylo vytvořit prosvětlený, rozlehlý, prostorově jednoduchý a bohatě zdobený interiér

To platí i o světské architektuře (zámek, palác, radnice, špitál, městský dům), v níž stoupaly požadavky na pohodlí a přepych.

Styl flamboyant

Pozdně gotický sloh pronikl do Francie z Anglie a plně se rozvinul až na konci 15. století. Nazývá se styl flamboyant (plaménkový) podle charakteristického motivu v okenních kružbách.

Jeho vrcholnými díly byly chrámy v Moulins, Saint-Riquier a Brou, v nichž se objevují již renesanční motivy.

Ze světské architektury (zámky, městské paláce feudálů) se neporušený zachoval měšťanský palác Jacqua Coeura v Bourges.