ITÁLIE

Domácí umělecké tradice (dědictví antiky, románská protorenesance) v Itálii nedovolily gotickému slohu prosadit se v jeho úplnosti.

Italští architekti dávali přednost horizontálnosti před vertikalitou, široce rozevřenému prosvětlenému prostoru před hloubkově vyvinutými loďmi, plné zdi před jejím odhmotněním a vnější opěrný systém nepřijali vůbec. Předjímali renesanci obdobně jako architekti románští.

Tyto charakteristické rysy národního slohu se objevily nejdříve v hospodářsky prosperujících toskánských městech.

Ve Florencii působil architekt Arnolfo di Cambio, všestranně vzdělaný umělec, jenž vytvořil první plán florentského dómu, rozšířený r. 1357 Francescem Talentim do takových rozměrů, že klenba kupole zůstala neprovedena do renesance. Arnolfo navrhl i plán největšího františkánského chrámu S. Croce ve Florencii (neklenutá bazilika s trámovým stropem).

Národní ráz je patrný na velkých městských chrámech (dóm v Sieně, S. Antonio v Padově, S. Petronio v Bologni).

Sloh francouzské gotiky se zcela uplatnil jen na františkánském kostele S. Francesco v Bologni. Na největším a nejgotičtějším italském dómu v Miláně (založen r. 1386, dokončen v 19. stol.) se podíleli němečtí stavitelé a kameníci.

Světské stavby

Světská architektura se rozvíjela v rámci městské kultury a brzy předstihla ostatní země (radnice, obchodní domy, nemocnice, budovy cechů, bratrstev a politických stran, paláce patriarchátu a šlechty).

Dekorativně nejpůsobivější je slavný dóžecí palác v Benátkách, kdežto florentská radnice Palazzo Vecchio (architekt Arnolfo di Cambio) byla pojata jako pevnost. Podobně se odlišují vznosné benátské paláce (Ca d'Oro) od florentských, zpevněných rustikou (Palazzo Spini, Quaratesi).

V 15. stol., kdy se v zaalpských zemích rozvíjela pozdně gotická architektura, nastoupila v Itálii raná renesance.