ŘECKO
Mykénská kultura
Nejstarší kulturou evropského Řecka byla kultura mykénská, kterou objevil nadšený diletant, německý odborník Heinrich Schliemann v letech 1870 - 1890 (nejprve našel a vykopal Homérovu Tróju, potom Mykény a Tíryns na Peloponésu.
Mykénská kultura představuje první syntézu egejské kultury s řeckou kulturou achájskou.
Hrady
Řekové nazývali obrovské stavby mykénských hradů kyklopským zdivem (protože je podle nich mohli vybudovat jen obři). Hradby z velkých kvádrů byly osm metrů široké, uvnitř s chodbami uzavřenými nepravou klenbou.
Mykénské hrady měly vnitřní a vnější hradební zeď, dvě brány (propylaje), palác s megaronem a při něm drobnější užitkové stavby.
Megaron
Byl nejdůlžitějším architektonickým typem, který z mykénské kultury převzala řecká architektura.
Byla to obdelná obytná místnost, uprostřed s krbem a otvorem ve stropu, který podpíraly čtyři sloupy. Před obytnou místností se rozkládala předsíň, jejíž vchod tvořily dva sloupy mezi antami (pilastrové zakončení průčelí stěn).
Megaron se stal základním typem řeckého domu, paláce a chrámu.
Propylaje
řec. propylon = předbrání
Zdi s prolomeným vchodem po obou stranách doplněné sloupovou předsíní, rozvinula řecká architektura v podobě monumentální vstupní brány do posvátného okrsku (propylaje na athénské Akropoli, v Olimpii, Eleusíně a jinde.
Chrámy z mykénské kultury neznáme. Zato byly objeveny kamenné hrobky, jednak šachtové (s dary pro zesnulého), jednak kupolové kruhového půdorysu (tholos), zaklenuté nepravou kupolí a přístupné otevřenou dlouhou chodbou z kamených kvádrů (dromos).
Nejznámější památkou druhého typu je tzv. Átreova hrobka v Mykénách
Periodizace řecké antiky
1. období - prehistorické (10. - 9. stol. př.n.l.)
2. období - archaické (8. -6. stol. př.n.l.)
3. období - klasické (5. - 4. stol. př.n.l.)
4. období - helénistické (3. - 1. stol. př.n.l.)
Do prehistorického období spadají počátky řeckého chrámu, jehož základem byl mykénský megaron; žádné památky z tohoto období se nedochovaly.
Archaické období
V tomto období se vyhranily jednak hlavní typy řeckého chrámu, jednak oba základní stavební slohy (řády) - dórský a iónský, a to nejdříve v dřevěné architektuře; teprve kolem roku 600 př.n.l. nahradil dřevo kámen.
Typy řeckého chrámu
Nejjednodušším typem řeckého chrámu byl chrám in antis (dva sloupy mezi anty), který vznikl z megaronu.
Prostylos měl před předsíní řadu čtyř sloupů.
Amfiprostylos řadu čtyř sloupů vpředu i vzadu.
Peripteros řadu sloupů po všech čtyřech stranách.
Dipteros dvě řady po všech čtyřech stranách.
Tholos centrála se sloupovým ochozem kruhovitého půdorysu.
Chrám byl příbytkem bohů, a protože bohové představovali jen dokonalejší lidi, chrámy se chápaly jako příbytky lidí.
Měl předsíň (pronáos), svatyni (náos) s kultovní sochou a zadní předsíň (episthodomos), která byla uzavřena zdí (nebo mříží) a sloužila k uložení chrámového nářadí, darů a pokladů.
Byly orientované, hlavní průčelí a vchod směřovaly k východu. Do chrámu směli jen kněží a kněžky, lid se shromažďoval před chrámem.
Chrám stál obvykle v posvátném okrsku (temenos) na stupňovité podezdívce (krépis), jejíž svrchní základna se nazývala stylobatés.
Na stylobatu stály sloupy s kladím, průčelí ukončoval trojúhelníkový štít (tympanon) s akrótériemi ve vrcholech.
Střecha byla sedlová, krytá taškami nebo mramorovými deskami. Klenba se v řeckém chrámu nevyskytuje. Světlo přicházelo pouze dveřmi, oken nebylo.
Dórský a iónský sloh
Podle rozdílného tvaru a výzdoby kladí, sloupů a štítů rozlišujeme dva základní architektonické slohy, dórský a iónský.
Dórský sloh byl starší a vyznačuje se masivností a strohostí stavebních článků, proto se mu v antice říkalo "mužský sloh". Všechny články byly vázány pevnými proporčními vztahy.
Iónský sloh byl mladší, a byl odlehčenější, jemnější, elegantnější a ozdobnější, takže se v antice označoval jako sloh "ženský". Proporční vztahy byly uvolněnější.
Dórský sloup
Dórský sloup se skládá z hlavice a dříku, patka chyběla.
Hlavici tvořila svrchní čtvercová deska (abakus) a vypouklý echínus. Pod echínem několik profilovaných prstenců zprostředkovalo přechod ke krčku, oddělenému vodorovnými drážkami (1 až 3 drážky) od dříku.
Dříky bývají vysoké 4 - 6,5 spodních průměrů, členěny jsou 10 - 24 žlábky (kanelury) a v první třetině odzdola mají entasis (vydutí; naznačuje námahu, kterou musí sloup vynaložit, aby unesl tíhu kladí a střechy).
Kanelury dórského sloupu bývaly mělké, široké a stýkaly se v ostré hraně.
Kladí se skládala ze tří částí, architrávu, vlysu a římsy.
Dórský architráv tvořil hladký jednoduchý hranol.
Dórský vlys sestával ze střídajících se metop (čtvercová nebo obdélná deska zdobená reliéfem) a triglifů (hranolové kamenné bloky s třemi svislými výžlabky). Pod každým triglifem bývala krátká lišta (regula) s šesti válečkovými útvary zvanými kapky (guttea).
Pod přesahující římsou nad každým triglifem a metopou obdélná deska (mutulus) s 18 kapkami (po 6 ve 3 řadách)
Sedlová střecha měla na okraji žlab (síma) s chrliči (lví hlava).
Památky slohu dórského
Iónský sloup
Byl mnohem štíhlejší a vznosnější, jeho výška se rovnala asi devíti dolním průměrům.
Hlavice byla po stranách opatřena dvěma volutami (stlačená péra vyjadřující aktivní sílu vzpírající kladí a střechu), echínus zdobil vejcovec.
Dřík měl jen slabě vyznačené vydutí nebo byl bez něho.
Kanelury byly hluboké a úzké, přičemž se stýkaly v tenké pásce.
Patka se skládala ze dvou vypouklých oblounů (torus) a jimi sevřeného výžlabku (trochilus); takové patce říkáme attická.
Architráv byl horizontálně členěn na tři pásy a odstupňován.
Iónský vlys zdobil nepřetržitý ornamentální nebo figurální reliéf.
Iónská římsa byla bohatěji zdobena.
Sedlová střecha měla na okraji žlab (síma) s chrliči (lví hlava).
Památky slohu iónského
Korintský sloh a sloup
Korintský sloh není vlastně samostatným slohem, ale spíše variantou slohu iónského, pd něož se liší hlavně hlavicí sloupu.
Ta má tvar kalicha, který je v dolní části zdoben dvěma řadami akantových listů, z nichž vyrůstají stvoly zakončené drobnějšími volutami, jež podpírají v nárožích nízký profilovaný abakus.
Korintská římsa byla bohatě zdobena konzolami a zubořezem.
Památky slohu korintského
Klasické období
Rozkvět klasické řecké architektury nastal v 5. stol. př.n.l. a vyvrcholil znovuvýstavbou Athén za vlády Periklovy.
Periklés přestavěl Akropolis podle nového plánu, přičemž mu uměleckým poradcem byl sochař Feidiás.
Athénská Akropolis
Na Akropoli se stoupalo od západu po mramorovém schodišti a vcházelo se propylajemi. Vpravo od vchodu stál chrámek bohyně Níké, vlevo pinakothéka (obrazárna). Na nádvoří byly mimo menší budovy vybudovány dva nádherné chrámy.
Na jižní straně nejkrásnější řecký chrám Athény Parthenos (Parthenon).
Na severní straně Erechtheion.
Na nádvoří naproti propylajím stála Feidiova bronzová socha Athény Promachos.
Na jižním svahu Akropole vystavěl Perikles Odeion, budovu pro hudební a pěvecké koncerty.
Divadlo
Vedle chrámu se začala uplatňovat světská architektura, zejména divadla.
Byla to polokruhová stoupající hlediště.
Kruhová (později polokruhová) orchestra pro chór.
Skéné (jednopatrová obdelná stavba, odkud herci vystupovali), a před ní proskénion (jeviště).
Nejzachovalejší divadlo je v Epidauru, nejslavnější v Athénách.
Mausoleum
Náhrobek, který dala postavit vdova po karském satrapovi Mausólovi (lat. mausoleum) kolem roku 350 př.n.l. svému manželovi v Halikarnassu, byl pokládán za jeden ze sedmi divů světa.
Hranolový podstavec 30 x 24 m, hrobka obklopená iónským sloupořadím, střecha v podobě stupňovité pyramidy, na vrcholu quadriga s královským párem.
Helénistické období
V helénistickém období se otevřelo architektuře a urbanismu široké pole působnosti v nově zakládaných a budovaných městech.
Helénismus znamená ve starověkých dějinách východního Středomoří a Přední Asie období výbojů Alexandra Velikého do roku 30 př.n.l., kdy si římská říše podmanila poslední helénistický stát, ptolemaiovský Egypt.
Rozšíření řecké kultury
Řečtina a řecká kultura se rozšířila na východ, v Asii a Egyptě vznikly velké státy s řeckou vládnoucí vrstvou a mnoha novými řeckými městy, v ekonomice, společenském a politickém zřízení i v kultuře se prolínaly prvky řecké a orientální.
Římané od 3. stol. př.n.l. přejímali nejvyspělejší helénistickou kulturu východních zemí a přenášeli jí na západ.
Hlavními středisky helénistické kultury byla Alexandrie (nejvýznamnější město celého východu), Pergamon v Malé Asii, Héliopolis v Sýrii, Seleukeia nad Tigridem a ostrov Rhodos v Egejském moři.
Helénistická města byla stavěna na pravidelném šachovnicovém půdorysu, s akvadukty a kanalizací, náměstím zdobeným stoami (sloupořadí), parky a zahradami. Jejich dominanty tvořily paláce a chrámy.
Chrámy byly budovány větší než v dřívějších dobách a v jejich architektonickém zpracování se projevil umělecký subjektivismus, dovolující architektům navrhovat vlastní proporční kánon.