Charakteristika

Raný novověk představuje dobu 15. století v Itálii, kde se zrodil humanismus a raná renesance, a dobu 16. století v celé Evropě, a to jak v Itálii, jenž prožívala období vrcholné a pozdní renesance, tak v zemích zaalpských, v nichž první polovina 16. století probíhala ve znamení náboženské reformace a druhá polovina ve znamení protireformace. Zároveň během 16. století přejela celá Evropa z Itálie renesanční sloh, většinou v jeho pozdní, manýristické podobě.

Itálie tvořila v 15. století kaleidoskop státu a státečků, z nichž do popředí politických a kulturních dějin se dostala Florencie, kde rozhodující moc získal bankéřský rod Medici. Florencie ovládla Pisu a jiná toskánská města a stala se nejvýznamnějším stát ve střední Itálii vedle papežského státu. V severní Itálii měli největší vliv Benátská republika, vévodství Milánské za rodu Sforzů a Piemont ovládaný rodem savojským. Význam Janova poklesl ztrátou osad v Černém moři. V jižní Itálii vzrostla moc aragonského rodu. Ten využil sporu mezi Anjouovci a spojil Sicílie a Neapolskem. Itálie zaujala přední místo v dějinách evropské kultury patnáctého století, protože v ní se zrodila obě dominantní kulturní a umělecké hnutí, humanismus a renesance, jež ovládla Evropu do konce 16. století.

Italští humanisté hlásali nový životní názor, který místo středověkého zájmu o posmrtnou spáru duše postavil do středu pozornosti člověka jeho pozemský život a snahu o pokrok lidské společnosti. V humanistických básních, úvahách a dopisech se zračil duch radostného vztahu ke kráse světa i schopnost pozorovat vlastní nitro. Zjemnělé umělecké cítění vedlo k vřelejšímu poměru k antické kultuře. Antika nebyla již pouhým skladištěm jednotlivých poznatků jako ve středověku, ale zlatým věkem lidské vzdělanosti. Cílem pravé vědy a pravého umění mělo být vžít se dokonale do tohoto slavného odkazu a tvořit v jeho duchu.

Humanistické hnutí se v Itálii nešířilo na univerzitách, kde dominovala scholastika, ale v soukromých kroužcích vzdělanců, z nichž některé si daly název akademie. S velkým zájmem se vyhledávaly rukopisy antických spisovatelů. Vedle latinské filologie se rozvinulo studium řečtiny, zvláště po pádu Cařihradu, kdy do Itálie uteklo mnoho řeckých učenců. Rostlo pochopení pro přírodu, zvýšila se pozorovací schopnost, kritické myšlení nahrazovalo dogmatickou víru. V náboženských věcech se projevovala vlažnost, u některých jedinců dokonce ztráta víry. Za to se šířila obliba astrologie a alchymie.

Humanismus neznamenal negaci veškeré autority, ale pouze výměnu autority církve za autoritu antiky. Přitom se italští humanisté vyhýbali srážka s církví a na druhé straně papežové a církevní hodnostáři podporovali nové hnutí, protože se omezovalo na vyšší společenské kruhy a nebylo cívky nebezpečné. Humanismus zapůsobil na italskou společnost především tím, že se ujal výchovy šlechtické mládeže. Na základě studia antiky vytvořil nový ideál výchovy, který usiloval o harmonický rozvoj těla i ducha a měl zcela světský ráz.

Itálie 16. století

První polovinu 16. století v Itálii (období vrcholné renesance prvních desetiletích manýrismu) vyplňují války o hegemonii v této zemi mezi Francii a Španělskem. Těchto bojů se zúčastnil zprávu císař Maxmilián I., jednota švýcarská i státy italské v čele s bojovným papežem Juliem II. a benátskou republiku. Poměr válčících stran se často měnil, uzavíraly se různé ligy a dočasná příměří, ale konečným výsledkem zápasu byla vláda Španělska nad italským severem (Milánsko) a jihem (království neapolské) a ústup Francie z Apeninského poloostrova.

V období italské vrcholné renesance papežský dvůr závodil s ostatními dvory, účastnil se všech zápasů a intrik na poloostrově. Julius II. učinil z církevního území pevný stát, jehož moc rozšířil do severní Itálie. Za Lva X. z rodu Medeci humanistický duch zatlačil náboženský ráz papežského dvora úplně do pozadí. Humanistické hnutí, které proniklo v druhé polovině 15, století do zemí zaalpských, se omezoval na kruhy učené a školské a usilovalo především poznat původní prameny křesťanského náboženství. V jeho čele stál učenec světového jména Erasmus Rotterdamský, jenž věřil, že studium antické literatury a Písma svatého v jeho originálním znění povznese úroveň kněžstva a napraví církev bez násilných změn.

Reformace

Rozkol do života většiny z alpských zemí vnesla reformace, usilující o zásadní opravy všech řádů náboženských i společenských v duchu evangelia. V Německu ji zahájil Martin Luther (1517), ve švýcarském Curychu o něco později Ulrich Zwingli a po něm v Ženevě Jan Kalvín. Současně vznikaly radikální skupiny tzv. novokřtěnců, jež zaváděly komunismus. Luthera v Německu podporoval učený humanista Filip Melanchton a reformační hnutí se šířilo, i když bylo odsouzeno papežem a císařem.

Reformace urychlila výbuch nespokojenosti selského lidu, který evangelickou svobodu chápal jako předzvěst obecného osvobození. Vzbouření němečtí sedláci však byli šlechtou poraženi a poměry poddaných se ještě zhoršily. Rozpory mezi katolíky a luterány se v Německu vyhrotily v tzv. šmalkadské válce, v níž byly protestanté poraženi, a ukončeny náboženským mírem roku 1555 na principu teritoriálním (vyznání obyvatel určovala vrchnost). Mezitím se luterství rozšířil do skandinávských zemí, Čech, Polska a Uher a kalvinismus do Francie, Nizozemí, Skotska, ale i Polska a Uher.

Protireformace

Když se Evropa rozdělila na stranu katolickou a reformační, rozhodli se papežové bojovat proti kacířství a tridentský koncil vyhlásil program protireformace, tj. návrat reformovaných církví do lůna katolické církve. Hlavním pomocníkem při realizaci tohoto programu se mělo stát Tovaryšstvo Ježíšovo, jezuitský řád, založený roku 1540 Ignácem z Loyoly. Protireformační snahy našly podporu ve Španělsku, Francii i v českých zemích. Španělský král Filip II. vystoupil v tomto duchu v Nizozemí, ale krutý postup generála Alby vedl k revoluci a rozdělení země. Severní provincie se odtrhly Španělska a vytvořily Svobodné Nizozemí, holandskou republiku.

Francouzský královský dvůr nedokázal zabránit občanské válce mezi katolíky a hugenoty, jejímž drastickým vyvrcholením byla Bartolomějská noc (na 25. 8. 1572, povraždění hugenotů v Paříži na rozkaz královny matky Kateřiny Medicejské) a teprve králi Jindřichu IV. se roku 1598 podařilo dosáhnout náboženského míru ediktem nantský, který zajišťoval hugenotům svobodu svědomí a samosprávnost.

Střední Evropa

Na počátku novověku vzniklo ve střední Evropě habsburské mocnářství jako personální unie Českého království, Uherského království a zemí rakouských k společné obraně proti tureckému nebezpečí. V čele stál Ferdinand I. manžel Anny Jagellonské, jenž se r. 1556 stal po svém bratrovi Karlu V. i římským císařem, po celou dobu vláda byl zaměstnán válkami s Turky, ve svých zemích podporoval státní centralismus, snažil se podkopat postavení měst a zvýšit moc katolíků.

Po něm vládl jeho syn Maxmilián II., panovník nábožensky poměrně snášenlivý, jenž ústně slíbil uznávat společné vyznání víry, na němž se dohodli představitelé Jednoty bratrské s luterány tzv. Českou konfesi, ale s ohledem na papeže jí odmítl podepsat. Maxmiliánův syn Rudolf II. si zvolil Prahu za svou rezidenci a přispěl k hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Větší zájem než politice věnovala sběratelskému umění, alchymii a astrologie. Stál na katolické straně a proti Jednotě bratrské, v jejímž čele byl v Čechách Václav Budovec z Budova a na Moravě Karel Starší ze Žerotína. Nejbohatší český šlechtic Vilém z Rožmberka byl katolík, zatímco jeho bratr Petr Vok z Rožmberka podporoval jednotu. Roku 1609 byl Rudolf II. politickými okolnostmi donucen vydat majestát, zajišťující českým protestantům náboženské svobody.

Španělsko

Starší bratr Ferdinanda I. císař Karel V. se stal pánem říše, "nad níž slunce nezapadalo" a jež zahrnovala Španělsko, Neapolsko, Milánsko, Sicílie, Sardinie, Burgundsko, Nizozemí a državy v Novém světě. Hernando Cortés dobyl pro Španělsko Mexiko a Francesco Pizarro říše Inků v Peru. Války s Francií o Itálii skončili pro Španělsko úspěšně, ale v Německu utrpěl císař v boji proti protestantům porážku, takže se vzdal vlády a v ústraní za několik let zemřel. Koncem roku 1535 podnikli Španělé výpravu proti Tunisu, kde osvobodili 20 000 křesťanských otroků.

Za vlády Karlova syna Filipa II. získalo Španělsko sousední Portugalsko, ale ztratilo severní Nizozemí po revoluci v letech 1565-1581. V bitvě u Lepanta bratr Filipa II. don Juan d'Austria sice porazil Turecké loďstvo, ale ve válce proti Anglii královny Alžběty utrpělo Španělsko katastrofální porážku a došlo k zničení jeho "nepřemožitelné armády"; tím ztratilo své velmocenské postavení a pánem moří se stala Anglie. Když Filip II. r. 1598 zemřel, zanechal obrovský státní dluh a národ, který se odnaučil pracovat a který byl z poloviny tvořen úředníky, řeholníky a kněžími.

Francie

Do novověku vstoupila Francie jako národnostně a správně jednotný stát se silnou panovnickou mocí. Za Ludvíka XII. i uměnímilovného Františka I., "knížete renesance", bojovala neúspěšně o Itálii se Španělskem a snažila se zmařit hegemonii Habsburků v Evropě. V druhé polovině 16. století byla zmítána hugenotskými válkami. Za vlády Jindřicha IV., prvního Bourbona na francouzském trůnu, získala první kolonie v Kanadě.

Anglie

Anglický král Jindřich VIII. se chtěl rozvést se svou manželkou Kateřinou a oženit se s její dvorní dámou Annou Boleynovou, a proto se rozešel s papežem a vyhlásil národní církev anglikánskou, jejíž hlavou se jmenoval. Jeho dcera královna Alžběta I. podporovala anglikánskou církev a vystupovala jak proti katolíkům, tak proti puritánům a independentům. Roku 1587 dala popravit katoličku Marii Stuartovnu, skotskou královnu. Poté, co anglické loďstvo porazilo španělskou flotilu, a Anglie se stala námořní velmocí, následoval její prudký hospodářský rozvoj. Kulturní rozkvět renesanční Anglie symbolizuje dramatický génius Williama Shakespeara.